Když jsem nastoupil na univerzitu, začal jsem se poohlížet po nějakém sportu, který bych tam mohl provozovat. Říkal jsem si, že taková instituce, jakou je vysoká škola, bude mít pro sportuchtivé studenty určitě pochopení. Už předtím mě lákalo nějaké posilování nebo tak něco, ale většinou se jednalo o náhlý „výkřik do tmy“ a dál se zase nic nedělo. Doufal jsem, že by vstup na akademickou půdu mohlo konečně něco změnit. Abych si v tom svém rozjímání udělal jasno a zjistil reálné možnosti, sehnal jsem si speciální brožurku, ve které byly všechny sportovní aktivity Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně uvedeny, a začal hledat. Nemýlil jsem se… možnost navštěvovat posilovnu tu skutečně byla. A nejen to… byla tu opravdu pestrá nabídka nejrůznějších sportovních činností, že by bylo těžké některou z nich upřednostnit. Ne však pro mě. Mezi tím vším uvedeným jsem našel magický název a měl jasno. Dál jsem se už rozhodovat nepotřeboval. Taekwon-do ITF.

Hned jako malý kluk jsem toužil po tom, věnovat se nějakému bojovému umění, ale nikdy jsem neměl možnost ani příležitost s něčím takovým začít. Vlastně jsem na sport nikdy nebyl a v tělocviku si na mě ukazovali jako na největšího outsidera. Teď jsem však dostal příležitost splnit si svůj dětský sen. Rozhodl jsem se bez váhání. Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Šel jsem ulicí dlážděnou žulovými kostkami, pomaličku se schylovalo k soumraku a já jsem zamlklý, zamyšlený šel nejistým krokem do neznáma. Hlavou se mi honily černé myšlenky, co to vlastně mě, takového sportovního antitalenta napadlo. Chtěl jsem se vrátit, ale něco uvnitř mi říkalo, abych to alespoň zkusil.

Měl jsem strach? Určitě. Bál jsem se? Ano. Ale šel jsem… byl jsem odhodlaný. A tak jsem dorazil až ke svému „cíli“, kterým byla obrovská budova nahánějící respekt už od pohledu. Prošel jsem skrz velkou halu, pak úzkým krčkem a po schodech dolů vstoupil do šatny a pozdravil přítomné. Všude kolem mě nějací „týpci“, co se soukali do bílých oblečků připomínajících župan. Polkl jsem. Uklidňoval jsem sám sebe, že se určitě není čeho obávat, a raději rychle začal s převlékáním do sportovního, abych za malou chvíli mohl napochodovat do tělocvičny mezi ostatní. Za okamžik přiběhli dva další týpci v bílých oblečcích, jeden s culíkem – vypadal hrozně drsně – a druhý, co mu říkali jen přezdívkou. Pozdravil jsem: „Dobrý den“.

V tu chvíli jsem ještě nevěděl, jak moc mi toto rozhodnutí změnilo život.

Nejdříve jsem chodil na trénink jen jednou týdně. Potom nám ale ten drsňák s culíkem říkal, že to nestačí, pokud se chceme opravdu něco naučit a dělat pokroky. Ten další týden jsem už přišel nejenom ve čtvrtek, ale také v úterý.

V listopadu toho roku se navíc pořádal první ročník zlínského budoshow (přehlídky bojových umění). Takovou příležitost jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Drsňáka s culíkem jsem na této akci potkal také – motal se tady pro změnu mezi Kung-fu kumpánama. Když mě zbystřil, nabídl mi možnost trénovat taekwondo navíc i v neděli… prý je to trénink pro pokročilé. Trošku mě to, přiznám se, zarazilo. Když si všiml znejistění (možná že to bylo spíš poblednutí), uklidnil mě a upřesnil to. Jedná se prý o trénink především pro ty, kteří o toto bojové umění mají opravdový zájem, nebojí se makat a chtějí něco dokázat.

A tak to všechno začalo. Už nebylo cesty zpátky. Namočil jsem se do toho až po uši. Zapletl se lidmi, kteří jsou posedlí sportem… kteří během těch dvou hodin tréninku propotí své bílé oblečky skrz naskrz… kteří makají jako o život a dělají takové psí kusy, až ti ostatní, méně otrlí, nadávají a příště už raději nepřijdou. Asi vám vrtá hlavou, proč by si vlastně měl člověk takto ubližovat? Je to jednoduché. Proto, aby něco dokázal… aby zvítězit sám nad sebou… a taky proto, aby se mohl s těmi šílenci poznat blíž. Proč? Ještě jsem se dříve nesetkal s tím, aby po skončení tréninku, kdy občas máte pocit, že vypustíte duši, zaznělo: „Jdeme posedět na kofolu – stmelovat kolektiv. Jdete někdo s námi?“

Kdo nepozná, nepochopí… A pokud si s těmito lidmi vyrazíte ještě na soustředění, stanete se závislými. Navíc… když to ten, co mu říkají jen přezdívkou, rozjede večer po náročném dnu na kytaru a přihodí nějaký vtip… zjistíte, že tady jste doma… mezi přáteli.

Závěrem bych chtěl říct moudro… myšlenku jednoho z členů pražského Sonkalu, na kterou jsem při surfování narazil a se kterou naprosto souhlasím.

Dobrý sportovec se pozná tak, že podává nejlepší výsledky.

Dobrý taekwondista zase tak, že bojuje sám se sebou a neustále se snaží zlepšovat.

Nikdy ze mě nebude dobrý sportovec, ale vždy mohu být dobrý taekwondista.