Věda a technika

Stalo se vám někdy, že jste se ocitli sami uprostřed tiché noční krajiny, daleko od světel pouličních lamp, a při pohledu vzhůru vás svou tajemnou krásou omámila jasná, bezměsíčná obloha plná třpytících se hvězd?

Ano… nekonečný vesmír rozprostírající se všude kolem, kam jen lidské oko dohlédne, a obrovské vzdálenosti, které nás s jeho okolními světy oddělují. Jaké by to asi bylo, kdybychom se k těmto světům mohli vydat?

Bohužel v současné době mají lidé problém dostat se do vzdálenosti větší, než je oběžná dráha Země, takže představa vydat se k dosud neprobádaným částím vesmíru je skutečně složitá. Ale přece jen… Dnes je nejvzdálenější těleso vyrobené člověkem sonda Voyager 1, která již překročila oběžnou dráhu Pluta a za chvíli úplně opustí Sluneční soustavu. Právě v lednu 1998 předstihla do té doby nejvzdálenější sondu Pioneer 10 a její cesta tak k tomto okamžiku dosáhla celkového trvání dvacet jedna let od 5. září 1977, kdy byla vypuštěna.

Kdyby se tedy lidé rozhodli na principu sond zkonstruovat dopravní prostředek, vesmírnou loď, umožňující vydat se napříč kosmickým prostorem, stáli by samozřejmě před řadou velmi složitých otázek… jakou je například ochrana před kontaktem s jinými tělesy. Tou nejzávažnější z nich by však rozhodně byla otázka týkající se rychlosti cestování.

Voyager 1 letí rychlostí okolo padesáti kilometrů za sekundu, a i když je tato hodnota opravdu velká a také použitá technologie se od vypuštění sondy mnohem více zdokonalila, nejsou stále lidé schopni cestovat vesmírem bez velkých časových ztrát. Nikomu by se určitě nelíbilo nahlédnout k hranicím Sluneční soustavy a po návratu zpět být přibližně o čtyřicet let starší.

Pokusme se ale pro zajímavost tento fakt současných možností přepravy v okolním prostředí opomenout a představme si vesmírnou loď, která disponuje zabudovaným “nadsvětelným” motorem (pravděpodobnější variantou by spíše bylo zařízení, které dokáže deformovat prostor kolem lodi, protože překonat světlo je z hlediska fyzikálních zákonů, které známe, nemožné). To se nám pak může takové cestování zdát ohromně snadné. Do jisté míry ano. Kdyby taková technologie skutečně existovala, potýkala by se bezesporu s řadou komplikovaných situací v reálném světě. Pro názorný příklad, který si tady uvedeme, je však nebudeme brát v úvahu.

Mějme graf a na něm stupnici od jedné do deseti (osa x). Jednička nám bude představovat rychlost světla, desítka bude zase naopak znázorňovat rychlost, kterou bychom se mohli pohybovat vesmírem v nulovém čase. Dále pak mějme násobky rychlosti světla (osa y). Nyní si do tohoto grafu vložíme křivku, která bude pozvolna narůstat a u hodnot blížících se č. 10 na ose x naroste prudce do nekonečna. Z toho důvodu proto nebude nikdy možné nejvyššího pohybového limitu dosáhnout.

Máme tedy moderní vesmírný dopravní prostředek. Zkusíme se podívat, jak by takové cestování vypadalo nyní.

Rychlostní stupeň zvolíme 9; což by podle uvedeného grafu představovalo asi tisíci pěti set násobek rychlosti světla. Z toho vyplývá, že plavidlo s touto nepředstavitelnou rychlostí by dokázalo urazit jeden světelný rok, vzdálenost přibližně 9,5 biliónů kilometrů, za dobu zhruba šesti hodin.

Vydáme-li se teď znovu do již dříve zmiňované oblasti, čili za oběžnou dráhou bývalé planety Pluto, čas potřebný pro překonání této vzdálenosti už nebude dosahovat ani patnácti sekund. Úžasné, nemyslíte? Určitě mnohem lepší než přes dvacet loudavých let sondy. Něco nám ale pořád uniká. Je to skutečnost nedokonalého chápání gigantických rozměrů prostoru kolem nás.

Rozloha naší galaxie je pravděpodobně sto tisíc světelných let. Kdybychom ji takovou rychlostí chtěli přeletět z jednoho konce na druhý, trvalo by nám to téměř sedmdesát let. Navíc takových galaxií jsou ve vesmíru miliardy, a tak i taková nemyslitelná nadsvětelná rychlost, jakou jsme si zde pro zajímavost popsali, se nám může nadále jevit do značné míry jako nedostačující.

Člověk je ale odnepaměti tvor velice podnikavý a díky přirozené zvědavosti mohou být jeho poznatky postupem doby neustále prohlubovány, rozvíjeny a zdokonalovány. Třeba je to právě jen pouhá otázka času, abychom mohli zcela běžně tímto způsobem po naší galaxii cestovat. A kdoví… možná i dál.

článek vychází z myšlenky sci-fi Star Trek, technologie “warp” pohonu,
zdroj obrázků č.2 a č.4: www.nasa.gov, nepodléhá copyrightu